TÝDENNÍK MVČR „VEŘEJNÁ SPRÁVA“

Robert Pacourek: Hudebnost jsem získal po dědovi

Narodil se ve Strakonicích (1967), pochází z inženýrské rodiny. V devíti letech se začal věnovat hře na klarinet u profesora Bedřicha Zákosteleckého ve strakonické LŠU. Po studiích na gymnáziu byl přijat na Státní konzervatoř v Praze, do třídy profesora Jiřího Stárka, kterou absolvoval v roce 1993. Již v průběhu studia se věnoval pedagogické činnosti a spolupracoval se symfonickým orchestrem Bohemia v Poděbradech. V roce 1994 založil komorní trio Musici Bohemiense (klavír,klarinet,violoncello), s nímž uskutečnil řadu koncertu a realizoval nahrávky pro Český rozhlas.

V letech 1995 a 1996 se aktivně zúčastnil hudebních kurzu Německé Mozartovy společnosti v bavorském Augsburgu. V letech 1999 - 2004 uskutečnil s klavíristou Karlem Prokopem, profesorem pražské Konzervatoře, velké množství koncertu po celé republice. Výsledkem spolupráce je CD „Klarinetový recitál“, které obsahuje základní díla klarinetové literatury devatenáctého a dvacátého století. Od května 2004 spolupracuje Robert Pacourek s klavíristou Danielem Wiesnerem a spolu se sopranistkou Klárou Novotnou stáli u zrodu souboru „Trio con Canto“. V létě 2004 uskutečnili cyklus koncertu „Po jihočeských zámcích“. S klarinetistou Robertem Pacourkem jsem hovořil počátkem adventu, krátce poté co dotočil druhou frekvenci svého druhého alba.

Jaký je podle vás nynější vztah k vážné hudbě?

Na vážnou hudbu teď lidé nemají čas. Mnoho důvodů je nutí zajímat se o svoji práci dvojnásobnou dobu. Výjimek moc není. Věřím, že postupně se vůči koncertům a opeře vytvoří vstřícnější vztahy. Pro muzikanta nebo herce není smutnější chvíle, než hrát, jak se tomu říká, do prázdných židlí.

Dá se tomu předcházet?

Hodně záleží na výchově. Jsem rád, že zůstaly a fungují základní umělecké školy. Byť působí jen na určitou část společnosti, je velká šance, že absolventi příznivě ovlivní své rodiny i přátele. Jako hudební pedagog si uvědomuji, že jejich hlavním posláním není ani tak připravovat virtuosy, to by byla přece jen přehnaná ambice, ale snažit se vytvářet vztah mladých lidí ke kultuře.

Co česká lidová píseň?

Samozřejmě, že se výuka na základní umělecké škole odvíjí od lidové písně. Záleží na osobě učitele, jak bude stupňovat náročnost výuky a zároveň, jak ji udrží atraktivní. Všechna kvalitní vážná hudba je postavena na lidové písni. V tom má samozřejmě Evropa veliký náskok před Amerikou a neměla by jej lehkomyslně promarnit.

Stál jste u kolébky projektu, který přivádí během léta vážnou hudbu na jihočeské zámky. Z čeho ten nápad vycházel?

Jsem Jihočech, mám rád svůj region. Procházel jsem si programy a ujistil se v tom, že v jižních Cechách se toho o prázdninách, mimo hlavní koncertní sezónu, mnoho neděje. Řekl jsem si: co kdybych zkusil připravit cyklus koncertu? Jižní Čechy jsou region s velkým množstvím krásných historických objektů. Ještě z doby školních kapel ve Strakonicích se znám s nynější sopranistkou opery v Ústí nad Labem slečnou Klárou Novotnou, sám již několik let vystupují s klavíristou Danielem Wiesnerem.

S manažerkou paní Štěpánkou Plachou jsme se pustili do práce a v roce 2004 se nám podařilo uspořádat první ročník zmíněného koncertního cyklu, který jsme nazvali „Po jihočeských zámcích“. Ohlas jsme měli slušný, byli jsme zařazeni do projektu „Česká hudba 2004“. První ročník měl osm koncertů. Návštěvnost byla různá, roli hrála i ochota majitelů nebo provozovatelů zámku ke spolupráci. Na jednom zámku nám kastelán ani nevyvěsil na vrata plakát, tak samozřejmě přijeli jenom naši pozvaní hosté. Od druhého ročníku tam tedy nehrajeme. Ve druhém i třetím ročníku jsme měli pět koncertů. V letošním roce jsme hráli v Třeboni, v Bechyni, ve Lnářích, v Jindřichově Hradci a v Hluboké nad Vltavou. Vždy jsme vystupovali ve složení soprán, klarinet a klavír, od druhého ročníku jsme našemu triu dali název „Trio con Canto“. Všechny dosavadní ročníky cyklu se konaly pod záštitou hejtmana Jihočeského kraje Jana Zahradníka, nad letošním koncertem ve Lnářích převzal záštitu senátor Josef Kalbáč. Soubor má úspěchy také v Praze, pravidelně hrajeme na Bertramce. Loni v listopadu jsme vystupovali v jednom z přímých přenosu Českého rozhlasu v programu Vltava live.

Pro další ročník se chystáme pozvat více hostujících sólistu, ponejvíce z řad přátel, abychom občerstvili dramaturgii celého cyklu. Chceme také doplnit programy o další možnosti, o které si prostředí historických objektu do jisté míry přímo říká. Tedy například o historické tance či o sdružení muzikantu soustředěných výslovně na starou hudbu.

S kterou radnicí se vám dobře spolupracovalo a na kterém zámku se vám hraje nejlépe?

V Třeboni a v Jindřichově Hradci dokonce nad koncerty přebrali záštitu starostové. Tam se budeme rádi vracet a rovněž bychom opět rádi koncertovali ve Strakonicích a na Hluboké, chtěli bychom znovu oslovit Blatnou. Zámky a sály v nich jsou opravdu pro barokní hudbu stavené. Zvukově, akusticky a interiérově byly zatím nejlepší Lnáře, krásné kouzlo má Hluboká a velmi pěkně se také hraje v nově zrekonstruovaném Schwarzenberském sále v Třeboni.

Jaké je vaše krédo muzikanta?

Jako pedagog - vychovávat dobré muzikanty, jako interpret - hrát s plným nasazením a vnímat odezvu publika. Hudebnost jsem získal po dědovi. Jmenoval se Jan Havlíček a pocházel z vesničky Dolní Radechová, tři kilometry od Náchoda. Můj děda byl amatérský malíř, divadelní ochotník, muzikant, skutečný lidový umělec. Jeho opravdovost, cit pro lidi a pro kumšt jsou pro mě vzorem.

PhDr. Jiří Chum